#6 Soutěska tygřího skoku: 2denní horská túra a ZÁSNUBY (den 1.)

BettyG
11. 4. 2021
Minut čtení: 10

Aktualizováno: 27. 10. 2022

Období cesty: Červen 2020, pokračování článku: #5 Shangri-La: Poslední čínské město před Tibetem

Kde že jsem to minule skončila ve vyprávění příběhu? Vánoce a návrat domů... předtím balení a stěhování... a předtím? A jo, cestování do Shangri-La! Tak se jdu v našem výletu po provincii Yunnan posunout zase o den dál :-) A víte co? Já jsem ráda, že jsem ty naše zážitky nesepsala hned, jak jsme se z výletu vrátili (ač se to mému psavkůchtivému svědomí nelíbilo), já si totiž toto moje "Zpátky do minulosti skrze články" užívám neskutečně moc!

Zároveň vám dnes povím, jak se to přihodí, že první den z dvoudenního horského hiku ([hajku] = túrování po horách) jdete bok po boku jako přítel&přítelkyně a druhý den už kráčíte jako snoubenci ❤ S bandou španělských (spikleneckých!) kamarádů kolem! To bude romantika! :D

Celý den ale začal strašně neromanticky. Jestli jste četli předchozí kapitoly a máte skvělou paměť, možná si vzpomínáte, že na celý devítidenní výlet do provincie Yunnan nám předpovědi hlásily déšť. A díky tomu, že meteorologie funguje všude po světě stejně přesně, jsme si prvních 5 dnů mohli užívat pálící červnové sluníčko.

Kdo ale mohl tušit, že zrovna v den, kdy budeme mít v plánu začít naši dvoudenní túru po horách, přijdou ty největší slejváky? A ještě to bude (překvapivě) pořád do kopce? :D To je na horách férové: Když chceš mít skvělý výhled, vyšplhej si pro něj! I když, ne že by to platilo vždycky.

Mapka horské túry Soutěsky tygřího skoku (klik na obrázek tě dovede ke zdroji)

Soutěska tygřího skoku

Pro začátek naši trasu trochu přiblížím: Hikovací stezka v oblasti Soutěsky tygřího skoku, anglicky Tiger Leaping Gorge, čínsky Hutiaoxia 虎跳峡, platí v Číně za jednu z nejznámějších a nejlepších. Jestli je vážně nejlepší, to těžko posoudíme, protože pro nás to byla jediná, kterou jsme v Číně prošli. Ale tím, že trasa vede přes strmé horské průsmyky, kde hluboko pod námi teče divoká řeka Jinsha, jsou všechny výhledy na ty kaňony a horské stěny vážně dechberoucí!

Pokud jsme teda zrovna nekráčeli tak rozmočenou cestou, kdy jsme sledovali jen prohlubující se bahno pod našima nohama. Nebo pokud nám ve výhledech nezacláněly dešťové šňůry. Nebo jsme se nenacházeli v mraku a kolem nás nebylo jen nekonečné bílo. Ale jinak krása! :D

Na první den jsme si naplánovali zdolat ten těžší úsek. Čekalo nás 13 km chůze, což by nebylo tak strašné, kdybychom nezačínali v místě Qiaotou s nadmořskou výškou 1.830 m, naše cesta nestoupala o celých 1.200 m výš a pak zase o 800 m níž. V dešti! Přes bahno! Přes klouzavé šutry! A já s pořádným nachlazením na krku.

Den 1.

Z města Shangri-La do města Hutiaoxia, kde náš trek začínal, jsme s naším řidičem vyrazili brzo ráno. Čekala nás 2,5h cesta a po celou tuhle dobu nebyla nálada v autě nic moc. Těšili jsme se na prosluněný výšlap, na krásné horské výhledy všude kolem, ale den byl zatím šedý a upršený.

Co mě ale v tomhle rozpoložení dokázalo dopálit úplně nejvíc, bylo neustálé handrkování kluků v autě. Že je Martin všeználek (nebo se tak aspoň rád tváří), na to jsem si už za těch 7 let zvykla. Ale mít v jednom autě další dva takové mudrlanty, to bylo něco.

Takhle. Cestovaly jsme spolu 3 páry. Kluci celý tento výlet naplánovali a my, holčičí část osazenstva, jsme jim za to neskonale vděčné. Kluci holt mají orientační smysl a holky orientační nesmysl - to jsou ty chromozomy X a Y a s tím nic nenaděláme. Když se ale kluci v autě začali dohadovat o věcech, o kterých stejně neměli nejmenší páru, radši jsem nasazovala sluchátka. Třeba když řešili, jak moc příkře se horská cesta bude vinout - no, ono je někdy lepší dopředu nevědět :D Nebo z jaké strany kopce asi bude pršet - jestli zrovna z té naší nebo té opačné. Nebo jak rychle mraky plují - jestli bude pršet jen teď nebo po těchto mracích přijdou mraci další. A podobně. Každý přicházel se svou vlastní neotřesitelnou teorií, která se zas tomu druhému nezdála. A tomu třetímu už vůbec ne. Och bože. Můj postoj byl zhruba takový: Za chvilku dorazíme na místo, tak co kdybychom se nechali překvapit?

Když řidič konečně zaparkoval u informační turistické budovy, u pokladny (jo, jdeme se zničit do hor a ještě za to platíme) nás čekalo milé překvapení: oproti původní ceně 65 RMB = 215 Kč jsme každý za lístek platili jen 22,5 RMB = 75 Kč. To vše díky koroně a klesajícímu turismu, který chtějí místní podpořit.

Zaregistrovali jsme se, zaplatili, vytáhli pláštěnky, na záda nasadili naše odlehčené batohy (zbytek věcí a kufrů nám řidič přiveze na místo, kde se potkáme zítra odpoledne) a v 10:30 mohli vyrazit.

Odřenou patu z pevných hikovacích botů jsem si zalepovala už po 5 metrech a druhou patu jsem rovnou oblepila taky. Preventivně. "Betty, ještě jsme ani nezačali a ty už máš puchýř?" pobavili se všichni kolem. Ale jak byli večer za moji zásobu náplastí sami rádi, ha!

Z této části dne popravdě nemám moc zápisků, ale vůbec to nevadí - ten pocit, kdy se ve slejváku škrábete do strmých kopců a pauzu na vydýchání si dáváte už po prvních 100 m, to se do paměti vrývá samo.

Po cestě nahoru jsme se klouzali bahnem, překračovali čerstvě vzniklé potůčky, šli jsme lesem v mraku a míjeli první horský přístřešek-obchůdek, ve kterém postarší pán prodával vodu, colu, snickers a marihuanu - zkrátka vše, co k túře potřebuješ. Na chvíli jsme zastavili, koupili vodu, podepsali se na zeď šampionů a pokračovali dál.

Shodli jsme se, že bez toho deště by to bylo moc nudné a jednoduché.

Začátek trasy a první kopec ke zdolání - ten vlevo! :D

Přes mraky, přes lesy. Výhlede, kde že jsi?

Jak říkám - pro dobrý výhled se musí až nahoru :D

Oběd a zážitkové záchodky

Po 4 hodinách se počasí přece jen umoudřilo, my se mohli převléct do suchého a přes batohy přehodit promočené trička k vysušení. Konečně jsme jasně viděli, kolem jakých roklin, terasových polí a velehor vlastně jdeme. My proti tomu byli tak malincí!

Kromě zázraků přírody byl k obdivu i jeden zázrak inženýrský - skoro celou dobu jsme měli na očích stavbu dvou obřích mostů, které nad hlubokou propastí spojovaly protější hory. Jak skrz takové šílené masivy můžou hloubit ještě tunely, to už je nad moje chápání.

Pár minut na to jsme dorazili k Naxi Family Guesthouse, hostinci rodiny Naxi, kde jsme si šilhající hlady dali oběd. Hostinec měl krásně kvetoucí dvorek, nabízel skvělé jídlo a příšerné venkovní záchody. A vás určitě nejvíc zajímá to poslední! Za cedulí "WC" se schovávala taková podlouhlá sdílená kadibouda, kde každý měl svoji "kóji" a potřebu jste vykonali do žlábku, který protékal hluboko pod zadky všech přísedících. Zážitek sám o sobě tenhle čínský venkov! Že tahle země plošně podporuje sdílenou ekonomiku je sice moc hezké, ale vocuď pocuď! Památeční foto kadibudky nemám, spíš se snažím tu vzpomínku z hlavy vytěsnit :D #bikesharing #carsharing #toiletsharing

Najezení a odpočatí jsme se vrátili na pěšinu a obloha jako by odrážela naši spokojenou náladu.

Příjemně svítící slunko se ale už po pár krocích změnilo v naprostý úpal. Šli jsme cestou, kterou lemovaly jen nízké keře a nebyl tu jediný strom, který by nám poskytl trochu stínu. Panebože, já jsem zase durch. Tentokrát za to ale nemůže déšť, je ze mě smaženka ve vlastní šťávě! "Já musím zastavit a převléct se, v těch kalhotách se to nedá!" říkám a už z batohu tahám kraťasy. Po chvíli se ke mně přidává i Rosa. Pokračovali jsme dál a týmově se grilovali.

Těsně před nejtěžší částí tracku, což je nevalně slavných 28 bends = 28 zatáček, jsme minuli další přístřešek. Tentokrát nám vodu a marihuanu nabízela postarší paní. Asi vedou s pánem z předchozího krámku rodinný byznys. Nakoupili jsme vodu, odpočinuli si a vyrazili dál.

Z bláta skrz vedro do louže!

Vyřízení ze sluníčka jsme uvítali, že cesta pokračovala do lesa. Procházka ve stínu je to jediné, co teď chci! Jenže v lese pěšina mizí neznámo kam: trasu před námi tvoří kameny, balvany, kořeny stromů a celé se to kroutí v zatáčkách, kterých má být údajně 28. Reálně jich ale bylo asi 128! Nekonečné!

A jak tak jdeme, průběžně čekáme na opozdilce a zase jdeme, nebe nad námi se zatáhlo. "Is it going to rain again? Seriously?" zní odevšad. Bude zase pršet? Nebude? S touhle otázkou jsme si nemuseli lámat hlavu moc dlouho, protože se najednou ozval hrom a spustil se slejvák. "Není náhodou nebezpečné chodit při bouřce v lese?" zeptala jsem se Martina sípavým hlasem. Začátek dne mému nachlazení zřejmě moc nepřidal a můj skřehotavý tón mě samotnou překvapil.

V mžiku se ochladilo natolik, že jsme se pod prvním skalním převisem, který nám proti dešti poskytl jakž-takž účinný úkryt, všichni oblékali zpět do teplejšího: kalhoty, mikiny, pláštěnky. I když, ty pláštěnky byly víc pro efekt, než k užitku.

Co by se stalo, kdyby to tu s někým šlehlo? Kdyby si někdo nedejbože třeba zlomil nohu? Byli jsme in the middle of nowhere, terén nebyl nic moc a krom naší 6členné bandy jsme za celý den potkali jen asi 4 další osoby. Myšlenky jsem se snažila zahnat a doufala, že budeme brzy v cíli. Přece jen se už i stmívalo a vidina chůze lesem v noci po té pěšině-nepěšině přes klouzavé kmeny a kameny se mi vůbec nelíbila. Poháněla mě představa, že si už brzo uvařím čaj, najím se a půjdu zalehnout.

V cíli!

Zmoklí, přismahlí a znovu promočení až na kost jsme v podvečer konečně dorazili do našeho příbytku Tea Horse Guesthouse. Původně jsme tenhle hostinec plánovali jen jako odpočinkovou stanici, ale nakonec jsme si jej dopředu zabookovali jako naši noclehárnu. Ještě že tak! Jít dalších 5 km tímhle terénem a v tomhle počasí se vážně nikomu nechtělo.

Tea Horse Guesthouse tvořily dvě budovy stojící naproti sobě - v jedné byla jídelna s hezkou střešní terasou a ve druhé ubytování s asi 10 pokoji. Jak jsme zjistili, ani jeden z pokojů neměl radiátor, na kterém bychom si usušili mokré věci a krb v jídelně byl taky vyhaslý. Když prý teď kvůli koroně přijde jen pár lidí za týden, nemá cenu oheň udržovat. Mám na to jiný názor, ale nechávám si ho pro sebe.

Šli jsme si do svých pokojů vybalit věci, převléct do suchého, dát horkou sprchu (aaach!) a vysušit aspoň ty promočené boty. Fénem. To byl panečku odér, jak fén vířil vzduch skrz boty do celého pokoje!

Uvařila jsem si čaj a šla se přidat k ostatním, kteří si povídali na naší společné terase. Déšť už byl zase ta-tam. Asi se nebudete divit, že přestalo lít sotva jsme dorazili, že? Před námi se objevily nádherné výhledy na ty ohromné štíty a lesy všude kolem.

Při večeři jsem mluvila pořád jen já. Což bylo divné, protože a) jsem skřehotala a b) jsou to většinou Španělé, kdo pusu nezastaví :D A ládovala jsem se taky nejvíc ze všech. Víc jsem tomu ale nevěnovala pozornost, jsme holt všichni dost unavení. Kdybych tak věděla, co se jim honilo hlavou..!

A žili spolu šťastně... 💛

Po jídle povídám, že tahle večeře je na mě a šla za paní majitelkou ty dobroty zaplatit. Než to všechno spočítala, uběhl snad týden. Ostatní mezitím odešli, hádala jsem, že do svých pokojů. Když v tom:

"Jdeme se ještě podívat na tu terasu, ne? Prý je z tama skvělý výhled!" říká Victor, který mě přišel zkontrolovat, když jsem dlouho nešla. Paní se zrovna konečně dobrala k finální částce.

"Výhled na co, na tu tmu všude kolem nás?" odpovídám já a trochu neochotně se všemi vyrážím na střechu. Moje představy o následujícím programu byly jiné - vyčerpané hlasivky i tělo byly natěšené na dlooouhý relaxační spánek před dalším túrovacím dnem.

Jen co jsme na terasu vystoupali, rozsvítila se světýlka. "Woooow, to je krása!" Sice žádné výhledy fakt vidět nejsou, ale zato je to tu moc útulné. Ve tmě mžourám, jestli aspoň uvidím obrysy hor a roklin před náma... Z ničeho nic kamarádi někam zmizeli a vedle mě stál jen Martin. Usmívali jsme se, protože dnešek byl sice trochu šílený, ale skvělý. Byl to takový ten den, na který díky intenzitě a množství zážitků nezapomenete a musíte se smát, když si vzpomenete, co všechno vás potkalo. Kolem nás blikala tlumená záře ze světýlek, stáli jsme spolu v objetí, vyměňovali si pár krásných slov, pár krásných vět... a najednou přede mnou Martin klečí s bílou krabičkou v ruce.

"...vezmeš si mě?" dokončuje svou větu.

COŽE????

"Moc ráda! ANO!!"

A už se mi na prsteníčku blyští prstýnek. Tak nááádherný prstýnek!

"She said YES!" (Řekla ANO!) volá Martin na kamarády, kteří o celém tomhle plánu věděli a scénu sledovali z tmavého koutu terasy.

"WOHOOO!! Yees! Congratulations, guys!" ozýval se nadšený smích, kamarádi přiběhli za námi, gratulovali a v ruce mi přistál nádherný pugét květin! Růže, lilie, krása!

"WHAAAT DID JUST HAPPEN? And you all KNEW about this?!!!" křičím nadšeně :D

Pořád jsme se smáli, se všemi se objímali a mně vůbec nedocházelo, co právě proběhlo. Tohle jsem nečekala ani v nejmenším! A byla jsem jediná! Proto taky u té večeře skoro nikdo nemluvil - všichni věděli dopředu, co se na dnešní večer chystá a nervozitu a napětí prožívali spolu s Martinem. Dokonce si prý kamarádi o těch plánovaných zásnubách povídali i na túře, a to přímo přede mnou! Samozřejmě ale ve španělštině, abych jim nerozuměla.

Mrkla jsem na své tepláky, mikinu, papučky a říkám: "Já ale na takovou událost vůbec nejsem oblečená!" A smích všech začal nanovo.

Nevěřícně koukám na tu kytku a zase mám v hlavě otazník: "Jak se sem proboha dostala ta kytka? Vždyť tu není žádná civilizace, jsme doslova uprostřed ničeho!"

"Všechno jsem to domluvil s paní majitelkou. Dokonce i ta světýlka jsou tady na terase jen kvůli dnešku. Jenže ta paní vůbec nemluví anglicky, takže jsem to s ní řešil čínsky a byl jsem sám napjatý, jak to všechno dopadne," odpověděl se smíchem.

"My zas byli napjatí, co ti Betty odpoví! Dovedete si představit, kdyby řekla NE? Celá tahle dovolená by byla v naprostém háji! Máme před sebou ještě 3 dny!" dodal Alvaro a zase propukl smích.

"Akorát je škoda, že tady tu kytku budeš muset nechat, na túru je dost nepraktická," říká Martin.

"To v žádném případě, zítra s ní budu hikovat!" odpovídám rozhodně. Představa, jak se do kopců deru s pugétem v náručí, zase všechny pobavila. Ale já to myslela naprosto vážně!

Ani Victor nezůstával pozadu a hned hlásil, že si celou dobu našeho výletu připadal jako Frodo - prstýnek měl od prvního dne schovaný u sebe, abych na něj při balení, vybalování a přehrabování se mým a Martinovým batohem nenarazila. Bál se, aby ho neztratil, aby v té plískanici nezmokl nebo abych ho nějakou náhodou nenašla i u něj. Tak, teď už je prsten bezpečně dopravený do Mordoru (jak lichotivé :D) a náš Frodo může volně dýchat. Až teď mu prý začíná ta pravá dovolená! "A já se můžu konečně najíst!" dodává Martin :D

Po chvilce se za námi přišla podívat i majitelka hostince, aby omrkla, jestli vše proběhlo podle plánu a Martin jí děkoval za pomoc. Hádám, že tohle se jí tu neděje každý den!

Ze střešní terasy restaurace jsme se přesunuli na terasu před našimi pokoji a domácí medůvka, kterou Martin jen tak-tak propašoval přes letiště, tekla proudem. Letištní ochranka totiž kvůli placatce zastavila celý Martinův kufr, a na důkaz, že se nejedná o žádnou výbušninu nebo jed, ale o poctivou domácí pálenku, se před zraky uniformovaných kontrolorů musel napít. My byli mrtví smíchy :D Tak teď už konečně vím, proč ji s sebou tahal!

"Taky jsem chtěl, aby paní na signál vypustila ohňostroje, ale v Číně jsou prý soukromé dělobuchy zakázané," dodává můj SNOUBENEC.

Vůbec nevadí, ohňostrojů bylo v mé mysli až až! A hrály všemi nádhernými barvami a efekty!

Únava byla rázem pryč a s kamarády jsme si dlouho do noci povídali o jejich způsobech žádostí o ruku, z naší skupinky jsme totiž ne-manželé (zatím) jenom my. A zase jsme se smáli až jsme padali z lavičky.

Dnešek byl skvělý, nádherný, D-O-K-O-N-A-L-Ý!