#8 Lijiang: Klenot provincie Yunnan
- BettyG
- 26. 10. 2022
- Minut čtení: 6
Aktualizováno: 25. 5. 2023
Období cesty: Červen 2020, pokračování článku: #7 Soutěska tygřího skoku: 2denní horská túra a HUKOT (den 2.)
Na začátek se hodí říct, že kvůli městu Lijiang jsme celou tuto výpravu do provincie Yunnan podnikli. Že tam toho po cestě nakonec bude k vidění tolik jsme ani netušili! A všechno to spustila jedna kýčovitě krásná fotka mostu přes jezero, za kterým se tyčí zasněžené pohoří. Tato pohlednice je pro Yunnan stejně typická, jako je pro Česko typický výjev Karlova mostu a Hradčan. Prostě jasná turistolapka. A já jsem dodnes vděčná, že jsme se na ni nechali lapit taky :)
Od vřavy Soutěsky tygřího skoku jsme ještě v to odpoledne putovali rovnou do Lijiangu. Hodina a půl cesty autem uběhla jako nic a po 2 dnech v horách jsme se znovu ocitli v civilizaci. V civilizaci jako vystřižené ze starých filmů! Jak jsme se dozvěděli, několik se jich tu vážně natáčelo, jen je v našich krajích neznáme. Nám se holt promítá jen Hollywood.
Řidič nás vysadil na hlavní kamenné silnici vedoucí do historického centra města. Cestu z obou stran lemovaly pestrobarevně kvetoucí záhony květin, vedle nich tiše bublal potůček a za ním stály malebné staré domky. Taková symetrie! Taková nádhera! Navíc jsme přijeli zrovna v čase zlaté hodinky, což líbivou atmosféru místa ještě umocňovalo.
Už už jsme se po té silnici chtěli vydat dál, ale místní oficíři nás rychle zastavili. Romantika uliček musí počkat. Přicestovali jsme v době začínající korony, která s sebou nese tu otravnou potřebu monitorovat všechny, kteří do města přichází. Bohužel se už jedná o nový standard a tahle procedura nás čeká všude, kam se hneme.
Takže jsme se zasekli u budky, kde po nás úředník žádal pas, telefonní čísla a opět je tu skenování 3 různých QR kódů. Všechny nám svítily zeleně, takže můžeme jít..? Chyba lávky!
Zase jsme doplatili na to, že jsme skupinka 6 zahraničních lidí. Zahraniční lidi = problém. Zahraniční jméno = problém. A ještě k tomu mají Španělové každý ta svoje 2 jména a 2 příjmení. Už jsem je kvůli tomu přestávala mít ráda :D Úředník strávil až příliš mnoho času přepisováním našich informací na registrační papír! Omfg, proč si to aspoň nezapíše do počítače? Tam by to bylo uložené a nemuseli bychom tohle absolvovat při každém našem vstupu do města. To byl ale problém až dalších dní...
Byrokracie za námi, Dobby je volný, můžeme jít.
Do vany!
Nejdříve jsme zamířili na náš mini-hotel, kde pro nás byly připravené 3 pokoje, z toho 1 s vanou. A obrovsky mě potěšilo, že ten kamarádi přenechali mě a Martinovi. Prý zásnubní dar. Děkuji, beru! :D Pokoj byl útulný, zařízený v čínském stylu, nad postelí visely obrazy dam s mandolínami a na stropě tmavé dřevěné trámy. Okny jsme viděli na zahradu našeho penzionu, kde odpočívali dva chundelatí psi. Mě ale nejvíc zajímala ta vana! :D Tu totiž nemáme ani u nás doma v Zhuhai a naložit se do teplých voňavých bublinek.. óóó, to mi často chybí! Navíc teď, po našem túrování, mi horká koupel přišla jako dar z nebe.
Večer jsme pak vyrazili do uliček. Uličky já miluju! Ještě k tomu noční. A ještě k tomu takové! Pak zase zpět na hotel a nabrat energii do dalšího dne.
Black Dragon Pool - za turistolapkou!
Ráno nám majitel ke snídani přichystal slanou palačinku s vajíčkem a zeleninou a k tomu misku lychee, které má zrovna sezónu. Ta jejich šťavnatost je boží!
Podrbali jsme za ušima ty dva roztomilé chlupáče (psy, ne majitele) a vyrazili do parku Black Dragon Pool - Jezero černého draka omrknout tu slavnou scenérii.
Park byl nádherný, výhled fakt jako z obrázku. Jen jsme teda přes mrak neviděli ty hory v dálce, ale to nás netrápilo, protože Sněžnou horu nefritového draka, která je tam někde schovaná, máme stejně v plánu navštívit zítra. Parkem jsme šli dál a míjeli typické čínské altánky se zahnutými střechami, bambusové oázy, další jezírka, na cvičidlech dovádějící děti i stařečky.. Slunko svítilo, všude pohoda a vůně kvetoucích jasmínových keřů. Bože můj, miluju vůni jasmínu! Jednu kytku jsem si utrhla a vyčichala ji do zvadnutí :D
Nástěnné malby v Baisha
Po procházce parkem jsme měli sraz s naším řidičem, který nás zavezl cca 10 km severně od Lijiangu, do vesnice Baisha, ve které se nachází starodávné nástěnné malby.
U vstupu do komplexu byl ale zase problém - nejsme Číňani, nechtějí nás pustit dovnitř. Dopr**čic, tak kde to jsme?! Stáli jsme u okýnka, kde paní prodávala lístky, ale nám je prostě odmítla vydat. Zkoušeli jsme to anglicky (naivně), zkoušeli jsme čínsky (zbytečně). Jsme prostě cizí = nebezpeční. I když QR kódy nám svítily zeleně.
"Vždyť v Číně už skoro 3 roky žijeme!" - Nezájem.
"My nepřicestovali ze zahraničí, my v Číně pracujeme!" - Nezájem.
"Tady jsou naše pasy s vízy a rezidenčními kartičkami!" - Nezájem.
Nakonec se do toho vložil náš řidič (nebyl naším průvodcem, který by měl na starosti vstupy, takže to dělal čistě z dobroty srdce) a do parku jsme se na jeho naléhání nakonec dostali. Mně už se tam ale popravdě ani nechtělo. Z principu. A ještě jim za to platit! No, nakonec jsem s ostatními přece jen šla, ale paní za okýnkem jsem aspoň spražila pohledem.
Spíš než nástěnné malby mě zaujalo hezké zenové nádvoří. I když moje nálada byla od zenu na míle daleko... A abychom celé situaci nasadili korunu, Martin tam začal dronovat, což se místním hlídačům taky nelíbilo (zákaz dronů jsme nikde neviděli), tak nás vyhodili už úplně :D Ale máme hezkou fotku. Vtipné bylo, že v tom parku nebyl krom dalších 2 lidí nikdo, koho bychom svou přítomností mohli ohrožovat. Snad jen ty zlaté Buddhy...
Shuhe - vesnička jak vyšitá!
Po vesnici Baisha jsme pokračovali do vesnice Shuhe, která je známá jako centrum umění embroidery. To slovo jsem nikdy neslyšela a byla líná ho googlovat, takže jsem se nechávala překvapit, co nás v embroidery museum čeká. Jestli nás tam teda pustí...
Moje nálada konečně poskočila! Nikdo po nás nechtěl ani pasy a ani QR kódy, zato se nás hned ujala sympatická mladá čínská průvodkyně, která nás s úsměvem a skvělou angličtinou v galerii přivítala. Wow, tomu říkám změna!
Vešli jsme dovnitř a na první pohled všude visela spousta namalovaných obrazů. Až po bližším zkoumání jsme zjistili, že díla nejsou namalovaná, ale všechno jsou to výšivky. Panejó, kolik času nad nimi museli autoři strávit!
Embroidery = umělecké vyšívání. A můj slovník je zase bohatější :)
Některé z výšivek byly dokonce oboustranné – při otáčení plátýnkem byl z každé strany jiný a taky jinak barevný motiv. Přitom tam ale nebyly žádné suky nebo stopy po přerušení, kde by si umělec mohl barvu nitky vyměnit! Vůbec jsme nechápali, jak je to prakticky možné! Plátýnkem jsme otáčeli sem a tam, mikroskopicky jej zkoumali a nakonec jen užasle zírali. Paní průvodkyně nás pozorovala a smála se, vytvořit takové dílo prý zvládnou jen ti největší mistři. To teda jo!
Do uliček
Vesnice měla zase ty úzké uličky, které nás lákaly k procházce. Dřevěné domy, čínské baculaté lucerny... kupodivu se mi tyto atrakce ještě neomrzely. Stylem mi to dost připomínalo Lijiang, jen liduprázdnější. Po cestě jsme potkali dvojici Číňanek, pro které jsem byla atrakcí já: Běloška, vysoká, modré oči, světlé vlasy – pro Číňanky ideál krásy. Což mi vždycky zalichotí, haha! Hned se se mnou chtěly fotit, z čehož měl zbytek naší bandy docela srandu. A fotili si nás taky.
Zvláštní je, že i přesto, že tyto bandy Číňanek vidíte poprvé (a naposled) v životě, na fotku s vámi vždycky pózují jako nejlepší kamarádky: objímají mě kolem ramen, chytají za ruku. Mě to nevadí, beru to s humorem. Akorát dotyčné často neví, kdy s focením skončit, takže jsem to já, kdo taktně řekne, že fotek už je snad dost a chci pokračovat zase dál.
Bylo trochu divné, že s kamarádkami Španělkami se fotit nechtěly, ale ony jsou holt snědé, vlasy černé - v Číně tedy nic neobvyklého. Holky se smály, tohle se jim při jejich cestování Čínou nikdy nestalo. Mně se to naopak stává snad všude, kam přijedeme. A vlastně se mi to stává i při procházkách naší Zhuhaí. Španělští kluci dodali, že při výletech se Číňani chtějí fotit spíš s nimi – u nich jsou asi za atrakci brané jejich tmavé plnovousy, které jsou zas snem všech Číňanů. Každý chce to, co nemá!
Zpátky do Lijiangu
V podvečer jsme se z vesničky vrátili do města Lijiang. U vstupu do centra jsme zase museli projít tou otravnou bezpečnostní kontrolou. Zas jsme skenovali QR kódy. Zas jim to nestačilo a vypisovali si naše jména, pasy, telefony. Zas jim to trvalo půl dne. Zas jsem byla naštvaná. Ale při pohledu na jedinečný vibe nočního města byla nasranost (excuse my french) ta-tam. Město je prostě kouzelné a nenechám úředníky mi ten zážitek vzít!
Na svém žebříčku jsem Lijiang povýšila na nejkrásnější město, které jsem v Číně doposud navštívila.
Při večerní procházce jsme se kochali a kochali. Přes den a v noci mělo město úplně jinou atmosféru - s heslem “čím víc světel, tím víc Adidas” se místní světelní mágové docela vyřádili. Na některých budovách bylo snad víc světýlek, než stavebního materiálu. Mělo to ale skvělý efekt: uličky celého města byly spojené potůčky, které se ve tmě díky odrazům z nasvětlených budov, pouličních lamp a lampionů mihotavě blyštěly. V jednom místě lidé na tůňce pouštěli „lodičky“ ve tvaru lotosů se svíčkami uvnitř, skvělá podívaná! Opodál Martin ochutnával pouliční baijiu (pálenky) všech možných příchutí, já zatím pozorovala ruch kolem a dokumentovala. Tohle byla vážně pravá asijská oáza!
Jo a taky - nafotili jsme tady oficiální zásnubní fotku pro naše rodiny a soc. sítě. Už jsme konečně mohli s novinkou ven! :D
Co se nám přihodilo včera? #7 Soutěska tygřího skoku: 2denní horská túra a ŽIVEL (den 2.)
A co se dělo dál? *pokračování příště*
Comments